Včela medonosná
Včely medonosné jsou lidmi využívány už po tisíce let a od prostého vybírání medných plástů volně žijícím včelám se lidstvo postupně dostalo až k cílenému a sofistikovanému chovu včel.
Posledních cca 150 let včelaři k chovu včel používají nástavkové úly a rozběrné dílo. Tyto dva vynálezy, které objevil a uvedl do praxe americký pastor, učitel a včelař zcela změnily světové včelaření. Včelaření se stalo jednodušší a pro včely méně invazivní, protože včelaři již nemuseli plásty s medem vyřezávat, ale díky rámkům mohli včelám po vytočení medu vrátit nepoškozené plásty. Zároveň to ale umožnilo včelařům zasahovat do přirozeného života včel tím, že mohli měnit pořadí a umístění plástů v úlech. Tyto zásahy mohou být pro včely prospěšné. Ale pouze v případě, že včelař stále respektuje potřeby včel, což se bohužel mnohdy neděje.
Naším cílem je nejen seznamovat širokou veřejnost s důležitostí opylujícího hmyzu, ale také vždělávat včelaře. Správný včelař není ten který jde jen slepě za svým ziskem, nebo se v oboru nevzdělává a s včelami pracuje “jak ho učil dědeček”. Správný není ani ten včelař, který včelám pomáhá v průběhu roku jen minimálně a nebo vůbec a s heslem “nejsem medař, jsem včelař” nechávají své včely přežívat a starat se samy o sebe. Na první pohled se tento způsob zdá v pořádku. Bohužel ale není. V moderním světě se silně pozměněnou krajinou, invazivními chorobami a všudypřítomnými pesticidy včely potřebují pro zdravé fungování pomoc včelaře. Citlivou, vycházející z přirozené biologie včelstva a respektující krajinu, ve které se včely nachází. Takové včely jsou zdravé, schopné vyprodukovat kvalitní med a ne jen přežívat, ale dlouhodobě žít a plnit svou nezastupitelnou funkci v krajině.
Drvodělka fialová (Xylocopa violacea) výrazný druh, který se v posledních letech v ČR rozšiřuje díky oteplování.
Drvodělka fialová (Xylocopa violacea) výrazný druh, který se v posledních letech v ČR rozšiřuje díky oteplování.
Samotářské včely
Včely žijí na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, jen v České Republice nalezneme více jak 600 druhů. Jako potrava jim slouží pouze nektar a pyl.
Tyto druhy včel buď sociálním životem vůbec nežijí, nebo pouze ve zjednodušené formě.
U některých druhů probíhá péče o potomstvo pouze tak, že matka naklade vajíčko do plodové komůrky a umístí k němu dostatečné množství pylu. Komůrku pak uzavře a vývoj larev probíhá bez její přítomnosti.
Vývojově pokročilejší druhy tvoří jednoduchá společenstva, kdy se o larvy stará matka a případně i dělnice. Nikdy ale netvoří pro larvy mateří kašičku tak, jako to dělají včely medonosné.
Vývoj samotářských včel je někdy vázán na konkrétní živnou rostlinu, nebo úzkou skupinu rostlin. Zároveň mají druhově specifický způsob stavění plodových komůrek. Z těchto důvodů jsou samotářské včely velmi citlivé na změny v kvalitě životního prostředí
Čmeláci
Celosvětově nalezneme na 250 druhů čmeláků. V České republice bylo popsáno 31 druhů, ale běžně se můžeme setkat jen se 7 druhy. Mají rozvinutější sociální chování, než samotářské včely, ale ne tak dokonalé jako včela medonosná.
Čmeláčí kolonie jsou jednoleté. Zimu přečkává vždy jen oplozená samička, která na jaře sama zakládá hnízdo. O první generaci dělnic se stará matka sama. O další generace se již starají převážně dělnice. V létě matka vychová plodnou generaci samiček a samečků. Na konci léta celá kolonie zanikne a mladé oplozené samičky přečkají zimu pod zemí.
Čmeláci většinou zakládají hnízda pod zemí, například v opuštěných myších norách. Čmelákům je také možné na jaře nabídnout tak zvané čmelíny. Dřevěnou, nebo polystyrenovou budku o délce strany cca 15 cm vyložíme plstí, mechem a senem. Výplň nesmí obsahovat dlouhá vlákna. Vchod do čmelína by měl mít zhruba 12 – 16 mm, aby se dovnitř nemohly dostat myši. Je vhodné, aby vchod uvnitř pokračoval stejně širokou trubičkou dlouhou pár cm. Když takto připravený čmelín umístíte na jaře na zastíněné vlhčí místo s kvetoucími rostlinami v okolí je šance, že některá z čmeláčích samic budku obsadí.
Čmelák zemní (Bombus terrestris) – náš nejběžnější druh čmeláka.
Babočka paví oko (Inachis io) – vlevo a babočka kopřivová (Aglais urticae) – vpravo – dva nejběžnější a nejznámější zástupci čeledi babočkovití.
Motýli
Celosvětově nalezneme více než 165 000 druhů motýlů ve 127 čeledích. Patří tedy mezi druhově nejrozmanitější skupinu hmyzu. Denní motýli jsou pestřeji zbarvení a mají paličkovitě zakončená tykadla. Noční motýli nemají tak pestré barvy a létají v noci. Motýlí křídla jsou ve skutečnosti průhledná a pokrytá mnoha malými barevnými šupinkami.
Motýli samozřejmě nejsou tak efektivní opylovači, jako třeba včely. Ale jejich význam je také nezastupitelný. Díky dlouhému sosáku jsou často jediní opylovatelé květin s dlouhými, trubkovými květy. Opylovat dokonce mohou i některé druhy nočních motýlů.
Housenky motýlů jsou většinou potravně specializované na konkrétní druh rostliny, nebo na úzkou skupinu druhů. Tím jsou podobní samotářským včelám a také jsou díky tomu citliví na snižování biodiverzity.
Pestřenky
Na světě nalezneme zhruba 6000 druhů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. V České republice žije přibližně 400 druhů. Pestřenky patří do řádu dvoukřídlých (stejně jako například mouchy). Je to neškodný hmyz ale většinou zbarvením napodobují nebezpečné druhy hmyzu, zejména vosy, včely a čmeláky.
Dospělci pestřenek se živí nektarem a pylem. Můžeme je proto často pozorovat na květech. Larvy pestřenek mají rozmanité strategie a často jsou velmi užitečné. Larvy některých druhů se živí škůdci rostlin,nebo napomáhají rozkladu organických zbytků v půdě.
Z těchto důvodů se proto vyplatí snažit se nalákat pestřenky třeba do zahrady, protože jejich masožravé larvy často spořádají více mšic, než larvy slunéčka sedmitečného.U dospělých pestřenek jsou velmi oblíbené miříkovité rostliny (například kopr, fenykl, okrasná jarmarka, máčka, …). Pestřenkám vyhovuje pestrá výsadba kvetoucích rostlin a opatrné zásahy proti mšicím. Chemické prostředky proti těmto škůdcům mohou ublížit i larvám pestřenek.
Pestřenka pruhovaná (Episyrphus balteatus) – larvy tohoto druhu požírají mšice.
Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata).
Brouci
Brouci jsou pravděpodobně vůbec nejstarší opylovatelé. Nejsou to příliš efektivní opylovači a pravděpodobně žádný druh rostlin v naší přírodě s opylováním nespoléhá pouze na brouky. Brouci se v květech živí zejména pylem, ale některé druhy okusují i květy samotné. Nejznámějším druhem opylujícího brouka je v České republice pravděpodobně zlatohlávek zlatý. Mezi další druhy patří také tesaříci a páteříčci.